Masters of Rock 2011

Ano, byla jsem tam. A ne, nestydím se za to. Proč bych taky měla, že jo? Strávila jsem čtyři dny ve Vizovicích pod stanem, poslechla jsem si spoustu úžasné hudby a viděla naživo nejen svoje oblíbené muzikanty, ale taky ty, kteří se mezi mé srdeční záležitosti nejspíš brzo zařadí.

Kdo chtěl, mohl si reportáž nebo fotoreport z akce přečíst už dávno, s trochou nadsázky je jich plný internet. Já se s Vámi podělím pouze o svůj čistě subjektivní dojem a pár rádoby fotek.

Už čtvrteční cesta byla zajímavá, z Brna jsme prostě pokračovali po trase spolehlivě značené černými tričky a někdy i jiným, poněkud extravagantním, celočerným oblečením. Čím více jsme se k hlavnímu dějišti dění blížili, tím postav od hlavy až po paty v černé přibývalo. V samotných Vizovicích to pak vypadalo, jako by další a další metalisti lezli odněkud ze země, přímou cestou z pekla.

Po nezbytném ubytování jsme zamířili k hlavnímu vstupu do areálu likérky Rudolfa Jelínka. Atmosféra všude kolem byla neuvěřitelná, fascinující a naprosto pohodová. Nikdo nikam nespěchal, všichni v klidu absolvovali bezpečnostní prohlídku a nechali si navléct na ruku vstupenku tentokrát v barvách moravské bikolory. Pro mě byla první, pro někoho třetí či pátá a pro zcela ortodoxní návštěvníky Masters devátá.

Když jsem si trochu zvykla na ruch všude kolem, začala jsem konečně vnímat kapelu, která to právě rozjížděla na hlavní stagi - Alestorm. V rychlém sledu pak následovali Virgin Steele, Bonfire... a Amorphis. Na ně jsem se těšila ze čtvrtka snad nejvíce a rozhodně nezklamali - skladby nejen z nového alba The Beginning of Times i bezkonkurenční vlasy zpěváka Tomiho Joutsena byly přesně to, co jsem chtěla slyšet a vidět. Po Pagan Alliance přišel na řadu můj osobní druhý vrchol večera - Hammerfall. I přes déšť a to, že mi nějaký neznámý mladík vylil pivo na fotobrašnu a od dalšího neznámého jsem dostala pěstí po hlavě, hodnotím vše pozitivně.

V pátek jsem začala opravdu poslouchat až skupinu s nejdelším názvem na celém MoRu, totiž Silent Stream of Godless Elegy. Byli dobří, ovšem po nich přišla rána, kterou nikdo nečekal. Norská Sirenia nevystoupí, protože se jim někde cestou zasekl bubeník. Paráda. K pódiu jsem se vrátila až na Rhapsody of Fire, po nichž následovali Twisted Sister. Ehm, no... na to, že byli headlinery celých Masters, jsem z nich teda do vývrtky nepadla. Narozdíl od jiných. Ale jedno jim upřít nemůžu, když hráli starý dobrý We're Not Gonna Take It, zpíval celej areál likérky, včetně pivního stanu, lidí ve frontě na langoše a dost možná i těch, kteří se zapomněli v kempu. Po glam metalových legendách se dostalo na australské Airbourne. Tihle chlápci pak za hodinu a něco dokázali vyrobit show, jakou málokdo čekal, navíc s adrenalinovým bonusem, kdy zpěvák vylezl po kovové konstrukci pódia až nahoru, usadil se a vystřihl sólo na kytaru. Poslední třešničkou na dortu byli švédští black metaloví Watain. Už jen za připravenou scénu a perfektní nalíčení si zasloužili pochvalu, i když mi byla zima jak blázen, nelitovala jsem, že jsem na ně zůstala. Taková drsnější ukolébavka na dobrou noc.

První sobotní kapely jsem vynechala a přišla až na Vision of Atlantis. Zpěvačka sice měla dost zajímavě nakombinovaný obleček, ale zpěvem mě moc nenadchla. Zato následující Powerwolf rozpoutali solidní šílenství, jestli byli lidi pod pódiem trochu ztuhlí nebo jestli se jim ze sluníčka přehřívaly tělesné schránky, s příchodem smečky vlků v čele s rumunským operním pěvcem bylo naráz všechno zapomenuto. A to tak moc, že i já jsem prostě poklidila foťák a užívala si koncert plnými doušky (ke konci jsem to napravila, nevyfotit ty černé hábity a namaskování by byl hřích). Na jejich autogramiádu jsem se pak vetřela víceméně náhodou, ale plakát s jejich podpisy jsem doma nekompromisně vyvěsila na čestné místo a pomyslně si zatrhla u Powerwolfů označení srdeční záležitost. Natolik mě dostali. Z večerní kapel jsem slyšela jen tři písničky od německé formace U.D.O. a protože jsem si na podivnou kombinaci jekotu a něčeho na způsob řetězové pily nemohla za nic na světě zvyknout, vzdala jsem to.

V poslední festivalový den, v neděli, mě do areálu přilákaly až tóny kapely Delain, kterou jsem vůbec neznala a nevěděla, co od nich čekat. Dalo by se říct, že mi téměř nahradili neúčast Sirenie, zněli podobně a vystupování bylo taky docela líbivé. Po delší přestávce jsme se všichni vrátili na Helloweeny. Těm dlouho trvalo, než vůbec nazvučeli, vypadalo to, že si zvukař prostě nějak hraje se všema těma páčkama, tlačítkama a není z toho vůbec moudrej. Během dlouhého čekání jsem si stihla vyrobit nefalšovanou díru do ruky a okolostojící jsem dobře bavila tím, že mi z malého zranění teklo krve jak z vola. Paráda. Koncert jsem si i přesto užila a pomalu se smiřovala s tím, že Masters of Rock 2011 končí. Útržky písní Tří sester jsem se snažila ignorovat, nejsou zrovna skupinou, kterou bych si na konci tak podařené akce představovala.

Závěrem bych ráda dodatečně poděkovala Vám třem, kteří jste tam byli se mnou, protože bez Vás by to absolutně nebylo ono. Děkuju i těm, které jsem na MoRu potkala poprvé, bylo mi potěšením. A velký dík věnuju těm, kteří na Masters nebyli, ale mysleli na mě a přáli mi, abych to ve zdraví přežila - podařilo se. Takže příští rok na Masters naviděnou.

Ilka Řehoříková

P.S. Galerii bych sice mohla připojit ke článku, ale už teď je dlouhý až hanba, tudíž vy, co si chcete prohlédnout fotky, následujte tento odkaz. A pokud se Vám zdá, že jsou fotky hodně tmavé, šumí a některé jsou i rozmazané, tak Vás ujišťuji, že se Vám to nezdá. ;-)